Jdi na obsah Jdi na menu

MOHYLA

Tady na pahorku nad městem leží místo teskné jako opuštěná hnízda v kostnatých korunách stromů u vlakového nádraží.

Když na konci války zastavila mašina s dobytčáky, jako stíny z nich do ostré záře nákladových lamp vyšli lidé. Tencí jako proužky pyžam která na nich vysela. Dva tři výstřely ukončily zoufalé pokusy posledních nezlomených duší Ostatní vybledlé vzpomínky na ty , kterými kdys byli se seřadily do prořídlých zástupů v sychravém dubnovém ránu. Důstojníci štěkali povely a místní lidé s loveckými puškami vytvářeli stráže. Ve dlouhých kabátech se šálami strážili lidi jejichž duše se dávno zatoulali v utrpení a bolesti, zešíleli nad otázkou co se stalo jejich dítěti, jak se má manžel, jak se tohle všechno mohlo stát.

Podlahy nákladních vozů zůstanou posety těmi, kterým v tomto transportu sychravé jaro vzalo poslední zbytky sil a přetrhlo nitku k životu. Život v bolesti je život na vlásku a i ženám všechny vlasy ostříhali. Ti kteří zemřeli již ve vlaku svezou na nový židovský hřbitov, hodí do jámy zalijou naftou a zapálí. I tady v klidném městečku na hranicích říše se vznese a usedne čpavý dým polských polí.

Ty kteří přežily poženou ránem po silnicích v nesmyslném tanci smrti před postupujícími armádami osvoboditelů. Přes Český les budou je hnát do Flossenburgu a za pár dní zpátky, budou je střílet u cest, v lesích, pak svléknou uniformy a budou utíkat. Zatím však zástup mlčenlivých shrbených lidí jde kolem secesní továrny ven z města do otevřené krajiny. Nacht und Nebel, noc a mlha nazvou to období pádu lidství. Teď sychravým ránem ženou muži v kožených holínkách a dlouhých pláštích muže a ženy a pokud někdo upadne slabostí bez milosti jej odpraví. Žádné zdržování.

Andělé stojí na rozcestí nikým neviděni a mlčí. Po všech válkách, vraždách a bezpráví na toto nejsou připraveni. Krásní lidé, kteří tancovali na zábavách, zpívaly písně, pekly chléb, nebo jezdili ranním vlakem na směnu do fabriky, jdou nyní, trosky vlastních stínů, v roztrhaných hadrech jako dobytek v řadě mezi lidmi jakými dřív byli a Ti je vedou na smrtí a smrtí. Andělé stojí nikým neviděni. Zbídačení štvanci dávno přestali doufat v nebe, a vrazi nemají pro dětské nemysly čas a racionální vysvětlení.

Andělé stojí vidí lidi a jejich osudy. Pod jabloň upadla žena a už se nezvedne. Každému Nebe podle srdce. Ta paní netouží po ničem, než vrátit se do vesnice která není. Celou Válku nosila v srdci jedinný červnový večer.

Noc, letní nebe plné hvězd, vzdálených a jasných jako střípky diamantů vysypaných na černou hladinu, točí se a blikají, za oknem, děvčátko přikrývá maminka aby nenastydlo, spí, sladce jako to umí a můžou jen děti, spí, maminka nechává otevřené dveře kterými dopadá světlo z světnice, otec sedí za stolem a z lipového dřeva vyřezává anděla, maminka bere staré dřevěné srdce do rukou a rozlomí jej vejpůl, otec ho upraví roubovacím nožem, a zasazuje křídla do zad figurky, maminka obejme sedícího tatínka, dítě spí a laskavé a zlaté světlo stéká z peřiny na jeho líčko, je noc nebe plné hvězd, vzdálených a jasných jako oči koček bloudících tmou, noc daleko do svítání, obzor je mlčenlivý, v sednici maminka objímá tatínka a hvězdy se na nebi blyští a blikotají.

V Nebi jsou pořád Lidice.

Poženou je tři dny přes Český les. Třista jich zajde cestou, nebo svévolí katů. Když americká vojska budou dva dny od tábora bude popraveno dvěstě polských důstojníků i němečtí generálové, kteří se na poslední chvíli pokusili vykoupit peklu vzpourou proti Vůdci. Kulka u zdi je jen pro vojáky. Jako dobytek budou lidi štvát silnicí a do lesů než se říše zhroutí.

Po válce ten kraj projde velkým stěhováním, bude se platit a splácet, bude se stěhovat, jen ti andělé a mrtví Tachovu zůstanou. 232 těl se najde ležet po příkopech a v mělkých hrobech podél cest a budou snesena na pahorek nad městem, který nazvou Mohyla. Hrobka hérojů, prostá ve své síle. Pevně srostlá se zemí a přece ráno za úsvitů tak blízko nebi. Jako králové leží Ti kteří měli být méně než lidmi. Bezejmenní krásní, navěky skrze ukotvení v krajině. Když si na betonovém soklu budou hrát děti, slavit nový rok a pozorovat zatmění slunce, když mnozí zapomenou že ten pahorek je hrob. Rok co rok když metropole světa vzpomenou své mrtvé k Tachovské mohyle bude s kyticí stoupat starosta města a bude znát cenu bytí. Tu cestu kterou za nás ušli.

Jen protože je to samozřejmě dospělý pán a to se rozumí patřičně vzdělaný a rozumný, tak anděly neuvidí. Ač lampář rozžíná lucerny, a z zahrádkářské kolonie sem s kočkami další zabloudí, ač milosrdnost za dvěmi lidickými ženami sem chodí, smuténka v dálce zazpívá než padne noc, to z dospělých nikdo neuvidí. Snad jen dědečkové a babičky, kteří budou pod Mohylou přecházet s kárkou když přílišně se zdrží na zahrádce, a ti to nikomu nepoví, by za staré blázny byli.

Nad mohylou létají draci, v zimě sáňky, a zahrádkáři chodí kolem den co den. 232 krát dýchá z kopce mír. 232 andělů dubnového rána odlétá.