4 ESEJ – OTÁZKA VINY
Dovoluji si vypůjčit název slavné stati Karla Jasperse , (Otázka viny je práce z roku 1946, v níž se Karl Jaspers filosoficky vyrovnává s vinou Německa a Němců na vzniku a průběhu nacistického panství.) abych hned zpočátku řekl, že vůči této knize nemám potřebu nic říct. Naplňuje mne lhostejným chladem, vnímám ji jako řemeslné intelektuální cvičení. Nepolemizuji s Jaspersem, pouze konstatuji, že jeho přístup mne nechává chladným.
V této práci jsem popsal rozsah a cesty dosavadního poznání o tématu Pochodů smrti. Tyto události konce války slouží v česko- německém pohraničí jako zlomový moment, po kterém přichází osvobození a vysídlení Němců. Na počátku svého bádání jsem býval udiven tím, že když pamětníci mluví o květnu 1945 používají slova jako „revoluce“, „převrat“. Nyní již rozumím té atmosféře, kdy lidé, kteří již toužebně očekávali konec nacistického panství, byli svědky strašlivých průvodů. Už se nejednalo o noční transporty. Oběti nacismu, vyčerpané a zmučené, šly městy všem na očích. Natahovaly paže z vlaku k Pražanům v předvečer Pražského povstání. Obrovská sedmiletá frustrace byla umocněna otřesnou zkušeností. Nacisté vytrhli anonymní peklo táborů kdesi na Východě a přivedly je lidem do ulic. Marně K. H. Frank bojoval o zákaz průchodu Protektorátem. Fronta a s ní Třetí říše se hroutily v troskách a přesto nacisté věnovali pochybné úsilí přesunům a vraždám zajatců a vězňů.
Ti poslední mrtví mají snad přídech oběti, která je přinášena za nový život. Christologická paralela přesahuje obsah a záměr této práce, nicméně jistě je zajímavé nahlédnout, jak při výročí týden před osvobozením, kráčí titíž společenští hodnostáři ke hrobům posledních obětí. Nepodařilo se mi bohužel sehnat dostatek relevantních dat, abych tuto myšlenku mohl zpracovat do plnohodnotné vědecké teze.
Obrátím se tedy k zdroji, za který mohu ručit a tím je mé svědomí.
Pokud se poctivě vztahuji k Janu Husovi, vyznávám Masarykovu republiku a ctím hrdiny odboje, přiznávám zároveň vinu za umučené spoluobčany, kteří zemřeli neuchráněni státem, jehož jsem součástí. Místo, abych si klad jaspersovskou Otázku viny přijímám Vyznání viny Dietricha Bonhoeffera. V duchu tradice reformovaného protestantismu 60 . let 20. století, směšuji slova Kristus a člověk a humanita a spolu s Bonhoefferem říkám: „Obrácení je možné jenom tehdy, jestliže poznáme svou vinu vůči Kristu. Jako svou vinu musíme poznat nikoliv svá občasná pochybení, či pomýlení nebo přestoupení abstraktního zákona, nýbrž odpadnutí od Krista, od podoby, které v nás chtěl nabýt a kterou nás chtěl přivést k naší vlastní podobě. Pravé poznání viny nevyvěrá ze zkušenosti rozkladu a úpadku, nýbrž pro nás, kteří jsme se s Kristovou podobou setkali, jenom z Kristovy podoby samotné. Předpokládá tedy jistou míru společenství s touto podobou.“
Účastník Pochodů smrti, není středověký fanatik náboženských válek, ani héroj předvěkých mýtů., je to můj vrstevník. Četli jsme jako malí stejné knihy, později chodili do tanečních, dospělí jezdili autem kolem továren, kde lidé ztráceli práci. Není velkého rozdílu mezi mnou a člověkem, který upadl na cestě z nádraží k hranicím, kterou se denně vracím domů z práce.
Svou spoluúčastí na světě vnímám tuto práci, která se poctivým způsobem pokouší zmapovat kalvárii posledních dnů nejhorších let člověka.
Tato práce popsala všechny poznatky o tématu, který si zvolila. Navrhované encyklopedické řešení hodlám dále rozvinout a dokončit. Věřím, že srozumitelná stručná informace s širokým záběrem pomůže oživit a etablovat celospolečenské téma odkazu Pochodů smrti.
„ Ba tímto smyslem proniknut chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten:
jen pak jsi hoden svobody a žití
když rveš se o ně den co den “
(Goethe;Faust)
Dovoluji si vypůjčit název slavné stati Karla Jasperse , (Otázka viny je práce z roku 1946, v níž se Karl Jaspers filosoficky vyrovnává s vinou Německa a Němců na vzniku a průběhu nacistického panství.) abych hned zpočátku řekl, že vůči této knize nemám potřebu nic říct. Naplňuje mne lhostejným chladem, vnímám ji jako řemeslné intelektuální cvičení. Nepolemizuji s Jaspersem, pouze konstatuji, že jeho přístup mne nechává chladným.
V této práci jsem popsal rozsah a cesty dosavadního poznání o tématu Pochodů smrti. Tyto události konce války slouží v česko- německém pohraničí jako zlomový moment, po kterém přichází osvobození a vysídlení Němců. Na počátku svého bádání jsem býval udiven tím, že když pamětníci mluví o květnu 1945 používají slova jako „revoluce“, „převrat“. Nyní již rozumím té atmosféře, kdy lidé, kteří již toužebně očekávali konec nacistického panství, byli svědky strašlivých průvodů. Už se nejednalo o noční transporty. Oběti nacismu, vyčerpané a zmučené, šly městy všem na očích. Natahovaly paže z vlaku k Pražanům v předvečer Pražského povstání. Obrovská sedmiletá frustrace byla umocněna otřesnou zkušeností. Nacisté vytrhli anonymní peklo táborů kdesi na Východě a přivedly je lidem do ulic. Marně K. H. Frank bojoval o zákaz průchodu Protektorátem. Fronta a s ní Třetí říše se hroutily v troskách a přesto nacisté věnovali pochybné úsilí přesunům a vraždám zajatců a vězňů.
Ti poslední mrtví mají snad přídech oběti, která je přinášena za nový život. Christologická paralela přesahuje obsah a záměr této práce, nicméně jistě je zajímavé nahlédnout, jak při výročí týden před osvobozením, kráčí titíž společenští hodnostáři ke hrobům posledních obětí. Nepodařilo se mi bohužel sehnat dostatek relevantních dat, abych tuto myšlenku mohl zpracovat do plnohodnotné vědecké teze.
Obrátím se tedy k zdroji, za který mohu ručit a tím je mé svědomí.
Pokud se poctivě vztahuji k Janu Husovi, vyznávám Masarykovu republiku a ctím hrdiny odboje, přiznávám zároveň vinu za umučené spoluobčany, kteří zemřeli neuchráněni státem, jehož jsem součástí. Místo, abych si klad jaspersovskou Otázku viny přijímám Vyznání viny Dietricha Bonhoeffera. V duchu tradice reformovaného protestantismu 60 . let 20. století, směšuji slova Kristus a člověk a humanita a spolu s Bonhoefferem říkám: „Obrácení je možné jenom tehdy, jestliže poznáme svou vinu vůči Kristu. Jako svou vinu musíme poznat nikoliv svá občasná pochybení, či pomýlení nebo přestoupení abstraktního zákona, nýbrž odpadnutí od Krista, od podoby, které v nás chtěl nabýt a kterou nás chtěl přivést k naší vlastní podobě. Pravé poznání viny nevyvěrá ze zkušenosti rozkladu a úpadku, nýbrž pro nás, kteří jsme se s Kristovou podobou setkali, jenom z Kristovy podoby samotné. Předpokládá tedy jistou míru společenství s touto podobou.“
Účastník Pochodů smrti, není středověký fanatik náboženských válek, ani héroj předvěkých mýtů., je to můj vrstevník. Četli jsme jako malí stejné knihy, později chodili do tanečních, dospělí jezdili autem kolem továren, kde lidé ztráceli práci. Není velkého rozdílu mezi mnou a člověkem, který upadl na cestě z nádraží k hranicím, kterou se denně vracím domů z práce.
Svou spoluúčastí na světě vnímám tuto práci, která se poctivým způsobem pokouší zmapovat kalvárii posledních dnů nejhorších let člověka.
Tato práce popsala všechny poznatky o tématu, který si zvolila. Navrhované encyklopedické řešení hodlám dále rozvinout a dokončit. Věřím, že srozumitelná stručná informace s širokým záběrem pomůže oživit a etablovat celospolečenské téma odkazu Pochodů smrti.
„ Ba tímto smyslem proniknut chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten:
jen pak jsi hoden svobody a žití
když rveš se o ně den co den “
(Goethe;Faust)
